Kyberšikana a kyberútoky na sociálních sítích: technické možnosti prevence a intervence

9 Jul 2013

Kyberšikana je novodobým fenoménem, který úzce souvisí s rozšiřováním informačních komunikačních technologií. Některé závažné případy kyberšikany jsou dnes dobře známé z médií; přestože je však kyberšikana jevem, který určitě nelze podceňovat, nejsou její případy natolik časté, jak by se na základě zpráv v médiích mohlo zdát. V tomto článku si proto nejdříve řekneme, co je to kyberšikana a čím se liší od ostatních kyberútoků a následně se zaměříme na možnosti prevence a intervence kyberútoků na sociálních sítích.

Začněme tedy vymezením pojmu kyberšikana. Abychom něco označili za kyberšikanu, musí tento jev splňovat určitá kritéria:

  • Jedná se o agresivní a záměrně ubližující chování prostřednictvím internetu nebo mobilních telefonů – nejde tedy o náhodný útok anebo vtip, který byl špatně pochopen, ale o úmyslné chování s cílem oběť zranit.
  • Toto agresivní chování je opakované – nejde o jednorázovou událost, ale o dlouhodobý problém.
  • Oběť takového chování se nedokáže jednoduše bránit – nedokáže toto agresivní chování vůči sobě jednoduchým způsobem zastavit (v takovém případě by patrně nedošlo ani k opakování tohoto chování).
  • Oběť ho vnímá jako zraňující – dané chování je pro oběť nepříjemné a ubližující.

Pokud někdo zažívá takto popsanou kyberšikanu, jedná se o závažný problém, který vede k mnoha negativním dopadům – sníženému sebehodnocení, úzkostnosti a depresivitě, zhoršení vztahů s ostatními lidmi, psychosomatickým potížím, někdy až k sebevražedným myšlenkám. Taková kyberšikana naštěstí není častým jevem – z českých dětí ve věku 12– 18 let se s ní setkalo pouze 6 %. Kyberšikana bývá nejčastěji spojena s šikanou školní – v podstatě se jedná právě o jakési rozšíření školní šikany do dalšího prostředí (tj. na internet), v němž se mladí lidé běžně pohybují. Protože základ tohoto problému tedy v naprosté většině případů leží v „reálném světě“ off-line, je namístě ho v reálném světě také řešit – je potřeba, aby se do řešení zapojila škola a rodiče oběti kyberšikany.

Na internetu se ale můžeme setkat i s agresivním chováním, které nemá všechny rysy kyberšikany. Jedná se například o jednorázové nepříjemné e-maily či vzkazy, pomlouvání na sociální síti, krádež hesla a vydávání se za někoho – přičemž část z těchto útoků mohou být původcem chápány pouze jako vtípky nebo pošťuchování. I takové kyberútoky ale bolí a nejsou obvykle příjemné (i když nemají tak vážné dopady jako kyberšikana). Proti takovým jednorázovým útokům jsou ale možné různé způsoby technické ochrany, které mohou zabránit dalšímu pokračování takového chování nebo minimalizovat šanci, že k němu vůbec dojde.

Protože se v tomto bulletinu zabýváme především Facebookem, věnujeme se v následujícím přehledu doporučení především technickým radám v tomto prostředí. Na Facebooku mohou mít kyberútoky především následující podobu:

  • Soukromé zprávy, které vidí pouze odesílatel(é) a příjemce.
  • Zprávy nebo jiné obsahy (fotky, videa) na profilu – takový obsah vidí i další lidé podle toho, jak je nastavená viditelnost konkrétního profilu, nebo označení (tzv. „otagování“) příjemce v obsahu zveřejněném jinde na Facebooku. Pro vysvětlení: Tagováním je na Facebooku možné např. k fotografii přidat odkaz na profil člověka, který je na ní zobrazen – je zde tedy uvedeno jeho jméno, na které se dá kliknout a přejít na jeho profil. Taková fotografie, i když je zveřejněna původně jinde na Facebooku, se pak ukazuje i v profilu otagovaného uživatele.
  • Krádež profilu a vydávání se za jiného uživatele. To se stává například ve škole, pokud se někdo zapomene ze svého profilu odhlásit. Spolužák tohoto může zneužít a napsat na tomto profilu urážlivý status – pro ostatní uživatele to ale vypadá, jakoby daný status napsal majitel profilu, přestože ve skutečnosti je to někdo jiný.
  • Vytvoření falešného urážlivého profilu – stává se, že lidé založí někomu profil, který je ale plný urážlivých obsahů a ostatní lidé tento profil mylně považují za profil pravý.
Co dělat, aby ke kyberútokům na sociální síti nedošlo:

1.

Základem je mít profil dobře zabezpečený a nastavený, aby se na něj kromě nás pokud možno nikdo nedokázal přihlásit a aby se na našem profilu neukazovaly věci, které se nám nelíbí.

2.

Dobře zabezpečený profil je takový, který je chráněn dostatečně silným heslem, které nikdo nezná. Bezpečné heslo např. určitě není jméno domácího mazlíčka ani datum narození. Heslo by na první pohled nemělo dávat smysl a mělo by se skládat z kombinace velkých a malých písmen, čísel a nejlépe i dalších textových znaků. Abyste si takové heslo nemuseli psát a schovávat někde na papírku (to rovněž není příliš bezpečné), je nejlepší používat jako heslo zkratku nějaké fráze, kterou si pamatujete. Například „Mb4jaDj2“ je ve skutečnosti „Měla babka 4 jabka a dědoušek jen 2“.

3.

Při odchodu od počítače se z profilu vždy odhlásit. Nikdy nezaklikávat na veřejném nebo cizím počítači možnost „zapamatovat přihlašovací údaje“ prohlížečem.

4.

Nastavit profil tak, aby ho viděli jen schválení uživatelé (tj. lidé, které máme v seznamu přátel). Toto nastavení je možné zadat celkově pro všechno, co vkládáme, ale pro jednotlivé obsahy je možné ho změnit (např. u některých fotek lze nastavit viditelnost jen pro pár přátel a u jiných pro všechny uživatele Facebooku). Facebook také umožňuje rozdělit přátele do více skupin a každé skupině přiřadit různé nastavení – např. můžeme mít okruh blízkých přátel, kteří mohou vidět vše, co sem vložíme, a poté okruh známých, kterým viditelný obsah omezíme – umožníme jim vidět třeba pouze statusy, ale už ne fotky.

5.

Nastavit je také možné okruh lidí, kteří mohou na náš profil vkládat obsahy a kteří mohou vidět obsahy, kde jsme otagovaní. Stejně tak je možné nastavit, že obsah, který chce někdo vložit na náš profil, nejprve musíme schválit. Tím se vyhneme situacím, kdy se někdo snaží na náš profil vložit například vulgární obrázky.

6.

Ruku v ruce s nastavováním viditelnosti profilu jde ale důležité upozornění – přidávat si na Facebook pouze lidi, které tam skutečně mít chceme a vždy jen lidi, které skutečně známe. Je potřeba si uvědomit, že na Facebooku v drtivé většině případů figurujeme pod vlastním jménem a kromě něj je zde i velké množství dalších identifikačních údajů (pokud je máme vyplněné) – rodné město, škola. Někteří uživatelé mají dokonce vyplněnou celou adresu (což určitě nedoporučujeme). Pokud si do přátel přidáme cizího člověka, ten získá přístup k těmto údajům a může nás nepříjemně překvapit, když se najednou objeví před našimi dveřmi.

Co dělat, pokud ke kyberútokům na sociální síti dojde:
  • Nahlásit to. Facebook u každého obsahu nabízí možnost nahlásit administrátorům, jestli je tento obsah nějakým způsobem závadný (je urážlivý, jedná se o spam, nebo třeba porušuje autorská práva). Takové obsahy jsou pak administrátory hodnoceny, a pokud je nahlášení oprávněné, jsou vymazány.
  • Nahlásit administrátorům je možné i krádež profilu nebo falešný profil.
  • Smazat si daného uživatele z přátel nebo ho zablokovat. Pokud nám někdo posílá nepříjemné zprávy nebo vkládá nepříjemné obsahy, v nastavení profilu najdeme možnost zablokovat tuto osobu. Zablokovaný uživatel pak vůbec neuvidí náš profil (a ani my neuvidíme jeho), takže mu tím znemožníme další pokračování jeho chování (v tomto případě zasílání nechtěných zpráv nebo zveřejňování obsahů na našem profilu).
  • Poté, co nahlásíme škodlivý obsah a zablokujeme uživatele, je vhodné věnovat zvýšenou pozornost celkovému nastavení profilu (viz výše), aby se nám podobná situace pokud možno nestala znovu.

Podobné rady pak platí i jinde na internetu – při používání e-mailů, diskusních fór apod. Vždy je důležité mít svůj účet dobře zabezpečený heslem a nebát se nepříjemné zprávy a uživatele nahlásit. Pokud se na internetu chováme rozumně a zodpovědně, nemusíme se ale obvykle kyberútoků obávat. V případě, že se kyberútoky opakují a přecházejí v kyberšikanu, je důležité řešit takovou situace „off-line“ – pokud jsou útočníky spolužáci, je potřeba kontaktovat školu, pokud je útočníkem dospělá osoba, je možné kontaktovat i Policii ČR.

Článek dostupný také zde.

Autor: Lenka Dědková

More articles

All articles