V poslední době se vynořují diskuse o tom, s kým se české děti baví a nebaví na internetu – a jak je to pro ně (ne)bezpečné. Především se přitom upozorňuje na rizika spojená s komunikací s neznámými lidmi, kteří se zaměřují na mladé dívky (ale i chlapce). Jelikož se náš tým dlouhodobě věnuje otázkám online rizik i příležitostí pro děti a dospívajících, chceme na tuto diskusi reagovat a poskytnout jí potřebný kontext, který v mnoha debatách chybí. Zaměřujeme se přitom jak na online komunikaci s neznámými lidmi, tak i na případy následného osobního setkání. Budeme vycházet ze zjištění mezinárodního projektu EU Kids Online IV, který v posledních dvou letech proběhl v 19 evropských zemích včetně České republiky. V tomto článku se primárně zaměříme na zjištění z České republiky od reprezentativního vzorku více než dvou a půl tisíce českých dětí a dospívajících ve věku 9-16 let, kteří používají internet.
Nejprve chceme upozornit na to, že online komunikace i osobní setkání s neznámými lidmi z internetu zahrnují širokou paletu různých situací, aktivit a zkušeností. Mnoho z nich může být naprosto neproblematických či přínosných, např. komunikace v rámci online hry, domluva na koupi či prodeji nějaké věci, či nalezení nových přátel. Na tyto bychom v této debatě neměli zapomínat. Samozřejmě sem ale také patří rizikové a negativní zkušenosti, např. když se dítě či dospívající stane obětí podvodu, neznámý člověk říká zraňující věci nebo v extrémním případě se dostane do kontaktu se sexuálním predátorem. Kolika dětí se ale negativní zkušenosti týkají? A kolik dětí se takto vůbec s někým na internetu baví a setkává?
Když se podíváme na výsledky z celé Evropy, vidíme, že konkrétně v ČR necelá polovina (44 %) dětí a dospívajících již někdy na internetu komunikovala s někým, s kým se ještě osobně nesetkali (viz Graf 1). To je srovnatelné například s výsledky z Polska (40 %), Srbska (41 %), Estonska (42 %) či Portugalska (46 %). Nelze tedy říci, že by české děti byly v komunikaci s neznámými lidmi na internetu nějak výjimečné.
Díky tomu, že jsme podobný výzkum provedli už v roce 2010, se také můžeme podívat na to, jestli se mění počet dětí, které se takto s někým baví. Odpověď je jednoduchá – podíl dětí, kteří se baví s cizími lidmi z internetu, neroste. V roce 2010 to bylo 46 % dětí, nyní je to 44 %, kteří se s někým takovým někdy bavili na internetu. A to i přes to, že za poslední dekádu výrazně vzrostl čas, který děti a dospívající tráví online.
Na druhou stranu mírně vzrostl podíl dětí a dospívajících, které se v posledním roce osobně setkaly s někým, koho znaly pouze z internetu. V roce 2010 to v Česku bylo 15 %, nyní je to 20 %. Ani zde ale v Evropském kontextu výrazně nevybočujeme, výsledky jsou srovnatelné například s Portugalskem (20 %), Norskem (21 %) či Španělskem (22 %).
Samozřejmě je důležité podívat se i na to, které děti a kteří dospívající se takto s někým neznámým baví na internetu či se potkávají mimo něj. Oboje je o něco častější u chlapců (47 % online komunikace, 21 % osobní setkání) než u dívek (41 % online komunikace, 18 % osobní setkání). Výraznější rozdíly jsou však patrné při srovnání podle věku (viz Graf 2). To odpovídá vývojovým potřebám dětí a dospívajících. Starší děti se seznamují s novými lidmi online i offline více než ty mladší, učí se komunikaci a více experimentují s vlastní identitou v online světě. U starších dětí je také vyšší poměr osobních setkání oproti online komunikaci s neznámými lidmi – častěji se tedy stává, že se kontakt, který začal na internetu, přesune do reálného života.
Právě tento přesun kontaktu s neznámým člověkem z internetu do reálného života je pro mnohé rodiče důvodem k obavám. Časté jsou například obavy z tzv. cybergroomingu, tedy jednání, kdy někdo s dítětem na internetu naváže důvěrný vztah a následně jej vyzve k osobnímu setkání za účelem sexuálního či jiného zneužití dítěte. Dále se proto zaměřujeme na osobní setkání dětí a dospívajících s lidmi známými pouze z internetu. Zajímalo nás přitom, s jak starými lidmi se děti a dospívající setkali a jak se po setkání cítili. Zde je nutné upozornit, že dále uváděná procenta se týkají pouze dětí a dospívajících, kteří se takto s někým osobně setkali, nikoliv všech dětí a dospívajících ve věku 9-16 let. Otázky se zaměřovaly vždy na poslední setkání. U nejmladších dětí (9-11 let) je nutno vzít v potaz, že jen 7 % z nich se s někým takto setkalo, a výsledky se tedy týkají jen malého množství dětí a jejich význam nelze příliš zobecňovat.
České děti a dospívající uvedli, že při posledním setkání se nejčastěji potkali s přibližně starými lidmi (61 % případů). Naopak k setkání s dospělými došlo pouze ve 4 % případů. I zde jsou patrné určité rozdíly, kdy se dívky obecně setkávaly se staršími lidmi (ať už se jednalo o starší dopívající, nebo o dospělé) o něco častěji než chlapci. Obdobně starší dospívající (15-16 let) se setkávají se staršími lidmi častěji, než mladší děti (viz Graf 3).
V projektu nám dále šlo o rozlišení toho, kolika dětí a dospívajících se může týkat, že zažili nějakým způsobem nepříjemné až rizikové setkání. V rozporu se současným vykreslením situace v médiích se ukázalo, že pro většinu z nich tato zkušenost byla pozitivní nebo neutrální (viz Graf 4). Dokonce v 77 % případů hodnotili děti a dospívající osobní setkání s člověkem, kterého znali pouze z internetu, pozitivně. Samozřejmě pořád je třeba upozornit i na to, že v 10 % případů byly děti či dospívající ze setkání trochu rozhození a z 1 % setkání odcházeli děti či dospívající dost či hodně rozhození. Tyto hodnoty se téměř nelišily napříč věkovými skupinami, nicméně o něco více dívek (13 %) než chlapců (8 %) bylo ze setkání „trochu rozhozených“.
I negativní zkušenost však u většiny dětí a dospívajících nebyla velmi intenzivní s ohledem na to, jak trvalou újmu zanechala. Zatímco pozitivní pocity byly poměrně trvalé (u 39 % dětí a dospívajících, kteří je zažili, přetrvávaly několik měsíců či déle), negativní pocity (mezi které zde řadíme i odpověď „trochu mě to rozhodilo“) většinou děti či dospívající „hned přešly“ (63 %), nebo odezněly v rámci několika dní (30 %). Pouze v 5 % případů negativní pocity přetrvávaly několik týdnů a ve 3 % případů několik měsíců či déle. Což konkrétně znamená, že v celém vzorku (nikoli pouze mezi těmi, kdo se s někým potkali), mělo pouze 0,1 % dětí (3 děti z více než dvou a půl tisíce) po setkání s cizím člověkem negativní pocity, které trvaly déle než několik týdnů. Tímto rozhodně nechceme zlehčovat zkušenost těchto dětí, a ani těch, které zažily „menší“ újmu. Chceme ale poukázat na to, že pro mnoho dětí a dospívajících znamenají podobné kontakty pozitivní zkušenost, zatímco ta negativní je mnohem méně zastoupená. Mluví se ale převážně o té zlé zkušenosti, což na jednu stranu lze pochopit, ovšem nutně to zkresluje obraz o této problematice.
Co tedy lze z těchto zjištění vyvodit? Zopakujme, že se ukázalo, že online komunikace s neznámými lidmi je poměrně běžnou součástí dnešního online života, především u starších dospívajících. Celkově se do ní zapojuje téměř polovina českých dětí a dospívajících ve věku 9-16 let. Osobní setkání s těmito lidmi taktéž nejsou neobvyklá, opět ale především u starších dospívajících. U starších dospívajících se přitom pravděpodobně jedná o normální součást dospívání, a je dobré dodat, že tito jsou současně většinou lépe vybaveni k tomu, aby případným rizikům čelili. Děti a dospívající se také ve většině případů setkávají s lidmi stejně starými jako oni a většinu osobních setkání hodnotí pozitivně.
Toto jsou zjištění, která v médiích až tak často nevidíme. Samozřejmě tato zjištění nevyvracejí, že děti a dospívající mají i negativní zkušenosti, a nechceme ani říci, že bychom podobné aktivity měli brát na lehkou váhu. Online komunikace i osobní setkání se lidmi, které znají pouze z internetu, bezpochyby vystavují děti a dospívající určitým rizikům, která by se neměla zlehčovat. Je proto důležité, aby zejména rodiče a školy s dětmi a dospívajícími o těchto rizicích mluvili a probírali s nimi, jak na internetu i mimo něj komunikovat s neznámými lidmi bezpečně. Zároveň však v této oblasti není nutné podléhat panice a soustředit se pouze na negativní aspekty a ignorovat to pozitivní, co při bezpečném používání může internet do života dětí a dospívajících přinést. Je třeba si také uvědomit, že děti a dospívající se s cizími lidmi setkávají i v jiných prostředích mimo internet, například v rámci kroužků, zájmových aktivit, či starší děti třeba na koncertech či diskotékách. Cílem by mělo být zajistit, ať se děti a dospívající mohou setkávat s cizími lidmi bezpečně, ať už se tak děje v jakémkoli prostředí. Internet není žádná výjimka, je to jen nástroj komunikace, který umožňuje se se známými i neznámými lidmi setkávat.
Autoři článku: Vojtěch Mýlek, Hana Macháčková, David Šmahel
ČLÁNEK V BODECH
Dokument V síti
V posledních týdnech je v mnoha médiích odkazováno na dokument V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové, který má premiéru 27.2.2020.
Přestože snímek ještě nevyšel (a ani autoři článku jej zatím neviděli), v médiích vyvolává mnoho ohlasů, především ve formě obav o bezpečnost dětí na internetu. Ve veřejné diskuzi se však objevují nebezpečné stereotypy, díky kterým může tato jinak podnětná diskuze vést k negativním důsledkům.
Proto se v následující konverzaci k tématu vyjadřují autoři článku Hana Macháčková, David Šmahel a Vojtěch Mýlek. Následující vyjádření se tedy týkají především mediálních debat a článků, které v médiích o snímku vychází.
Prof. David Šmahel
V kontextu uvedených zjištění se domnívám, že dokument V síti vyvolává neuměřenou mediální paniku, a především má kromě některých pozitivních dopadů i hodně negativních dopadů na prevenci v této oblasti. Proč tomu tak je? Dochází k posilování stereotypu o „sexuálním predátorovi“, kterým je typicky starší muž, který útočí na nezletilou dívku. Tak tomu ale v drtivé většině případů není. Jak vidíme výše, děti a dospívající se především setkávají se stejně starými lidmi anebo s o něco staršími lidmi. Od těchto ale potenciálně hrozí také nebezpečí – děti a dospívající by se měli učit být opatrní v mnoha různých situacích, včetně setkání s vrstevníky. Posilování uvedeného stereotypu je tudíž vlastně škodlivé, protože děti považují za „predátory“ spíše starší muže, zatímco vrstevníci či o něco starší dospívající se pro ně stávají „kamarády“.
Doc. Hana Macháčková
Ano, toto se bohužel stává. Tím ale rozhodně nemyslíme, že je tedy nutno se bát všech na internetu. Musíme se zbavit se starých škatulek, které rámují rizika černobíle, a bavit se s dětmi a dospívajícími celkově o tom, jak se starat o své bezpečí při kontaktu se všemi cizími lidmi – ať už jsou mladí či staří, sympatičtí nebo ne. Celkově je nutno přistupovat k celé problematice nezkresleně. Pokud se chceme s dětmi a dospívajícími bavit o tom, jak se bezpečně chovat na internetu, je nutno vzít v úvahu i to, co jim to přináší a co je k tomu motivuje. Pokud bychom toto ignorovali, riskujeme, že nás děti a dospívající nevyslyší jednoduše proto, že plně nechápeme, o čem vlastně komunikace s ostatními na internetu je – v dobrém i ve zlém. Současně bychom si samozřejmě měli dát pozor na to, aby přehnané obavy nevyústily v to, že děti přijdou o výhody, které internet přináší –možnost navazovat nové kontakty, bavit se s novými lidmi, tedy to, co běžně dělají i v offline prostředí.
Prof. David Šmahel
Ve výsledku bohužel může dojít právě k tomu, že mnozí rodiče propuknou panice a zavedou na používání internetu dětmi a dospívajícími restriktivní opatření. Výzkum však dlouhodobě ukazuje, že restriktivní opatření nejsou účinná a většinou neomezují ani expozici různým rizikům. Restrikce naopak omezují rozvoj digitálních dovedností, které děti a dospívající budou ve svém dalším životě potřebovat. Rád bych tedy apeloval na rodiče, aby se místo restriktivních opatření spíše bavili s dětmi o tom, co dělají na internetu, aby povzbuzovali pozitivní používání internetu a aby učili děti, jak používat internet bezpečně.“
Mgr. Vojtěch Mýlek
Chtěl bych také dodat, že my jsme se v článku více zaměřili na osobní setkání mimo internet. Pokud se chceme vztáhnout k dokumentu, ten, zdá se, z velké míry pojednává o online kontaktu – zejména o tom rizikovém. Náš výzkum přímo nezachycoval, nakolik se děti s něčím nutně rizikovým při online kontaktu s neznámými lidmi setkávají. Ale ptali jsme se například na to, jestli po dospívajících někdo přes internet chtěl nějaké intimní informace nebo materiály, když je sami nechtěli sdílet. A ukázalo se, že asi čtvrtina dospívajících ve věku 12-16 let, především ale těch starších, s tím zkušenost mají. Naštěstí se to v drtivé většině případů neděje často. Ovšem pozor – tady už se nebavíme jen o neznámých lidech. A můžeme předpokládat, že hodně z těchto situací nastává mezi vrstevníky, kteří se navzájem znají.
Doc. Hana Macháčková
A tady se vracíme k tomu, proč celá panika může mít negativní dopady. Teď se hodně pozornosti věnuje komunikaci s neznámými lidmi, se kterou se lze relativně jednoduše vypořádat – konverzaci ukončit, zavřít, zablokovat, nabídky nepřijímat. Ještě jednou ale zopakuji, že s dětmi a dospívajícími se musíme celkově bavit o tom, jak se bezpečně chovat na internetu, a vzít v úvahu, že nejčastěji komunikují s vrstevníky, kde také může dojít k nějaké újmě, pokud se nechovají bezpečně. Současně ale také musíme respektovat, že podobná komunikace k dospívání často patří, a prostý zákaz ji nevyřeší.
Práce může zahrnovat činnosti jako:
Práce financována prostřednictvím stipendia nebo DPP, nabízíme 175 Kč/hod. Ideální je student*ka psychologie nebo mediálních studií a žurnalistiky se zájmem o téma mediálních efektů.
Před nedávnem v USA vyšla kniha The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness amerického psychologa Jonathana Haidta. Ten v knize předkládá hypotézu, že nárust používání chytrých telefonů a sociálních sítí způsobil úpadek duševního zdraví dospívajících. Přečtěte si recenzi této knihy, kterou pro odborný časopis E-psychologie napsali Michaela Lebedíková, Vojtěch Mýlek, David Šmahel a Michal Tkaczyk z IRTIS.
